Nezaměstnaný vysokoškolák již dnes není nic neobvyklého

2. dubna 2010 v 21:17 | Libor Toman |  Společnost
Předevčírem jsem se zcela náhodou (nevlastním totiž televizi) díval na předvolební speciál Otázek Václava Moravce. Kromě poměrně seriózní diskuze pravicových stran a jednoho oranžového klauna mě zaujal zejména dotaz, který se týkal vysokoškolských absolventů.

Problém je prý v tom, že je stále více nezaměstnaných absolventů a co prý s tím jednotlivé strany udělají. Nejen, že se tu neustále opakuje donekonečna omílaná představa, že stát je schopen výrazně snížit nezaměstnanost, ale také se tento problém začíná přenášet na studovanou inteligenci, která by si s tímto problémem měla poradit sama lépe než kdokoli jiný.

Tak předně vyjděme z premisy, že se chceme přiblížit západoevropskému standardu, který si každoročně dává za cíl, aby 40% produktivní populace mělo vysokoškolský titul. Již jen toto číslo evokuje představu, že nevyhnutelně dochází k devalvaci dosaženého vzdělání a že tím pádem se kvalita lidí bude stále více pohybovat mimo oficiální rámec.

Tento trend v podstatě není třeba zavrhovat, neboť nás prakticky informuje o restrukturalizaci terciálního vzdělávání, které reaguje na nejobecnější požadavky naší společnosti, ve které hrají roli informace a technika. Celková gramotnost se posouvá o patro výše, což znamená, že vysokoškoláci budou méně zajištěni proti nezaměstnanosti.

Problém je spíše v tom, že si lidé nejsou schopni tento trend uvědomit a vysokoškolský titul i nadále spojují s vyšším sociálním statusem, což už dávno přestává platit. V důsledku toho odmítají ze svého statusu slevit, a tedy odmítají přijmout práci, která je po absolvovaném studiu "pod jejich úroveň". Jenže vyspělost ekonomiky nedosahuje tak vysokých kvalit (pravděpodobně ani v jiných zemích EU), aby tuto čerstvě kvalifikovanou pracovní sílu dokázala pojmout.
V souvislosti s tímto tématem je třeba také zauvažovat nad strukturou samotného vysokého školství, které vyrábí obory, jenž jednoduše nemají příliš velké uplatnění. Již při náhodném průzkumu zjistíme, že velké procento vysokoškoláků dělá jinou práci, než na jakou se předchozí roky připravovalo.

V konečném součtu to tedy vypadá, že problém nezaměstnaných vysokoškoláků je mnohem komplikovanější, než se původně zdálo. Mezi středoškoláky a vysokoškoláky již není na trhu práce takový rozdíl jako před několika lety a úroveň vysokého školství již také není to, co bývala dříve. Na nezaměstnané absolventy VŠ si tedy budeme muset zvyknout. Dosažený titul již není zárukou ochrany před hospodářským cyklem.
 

Proč dnes hoří olympijský oheň?

25. října 2009 v 11:14 | Libor Toman |  Sport
V antickém Řecku byl oheň symbolem čistoty. V moderním světě, kde pohanské symboly většinou již nemají svou váhu, je jeho symbolický význam takřka stejný. Krátce před startem Olympijských her si ho ovšem každý spojuje s hořící pochodní, která z Řecka doputuje do kanadského Vancouveru.

Hořící pochodeň reprezentuje jednotu pod olympijskými kruhy. S pravidelností konané všesportovní hry mají být, podobně jako v Antice, obdobím míru mezi zúčastněnými národy. Právě Olympijské hry jsou naším posledním přímým dotykem se starověkým Řeckem, i když nepřímých odkazů a inspirací je samozřejmě celá řada.

Moderní olympiáda ovšem oproti své antické předchůdkyni doznala četných změn. Hry jsou pochopitelně velkolepější, obsahují mnohem více disciplín, ale také se z nich stal veliký byznys. Podobně jako další odvětví lidské činnosti se dostaly do područí globalizované ekonomiky, která si nemilosrdně přivlastňuje i to, co ji nepatří. Tento akcent snad dokonce dnes zastiňuje fakt, že olympiáda také slouží (a sloužila) různým ideologiím a nacionalismům. Pro příklady ze současnosti není třeba chodit daleko. Čína chtěla v Pekingu ukázat svou velikost, Rusové za čtyři roky pro změnu předvedou svůj nacionalismus v praxi.

Pierre de Coubertin by asi dnes s výsledkem svého hnutí nebyl zrovna dvakrát spokojen. Ještě zajímavější by ovšem bylo znát jeho názor na hořící pochodeň, kterou vymysleli nacisté. Tvrzení, že by se o tento estetizující čin, zasloužila ideologie, která způsobila obrovské krveprolití a neštěstí, sice zní nesmírně urážlivě, ale bohužel je tomu tak.
Olympijská pochodeň se totiž poprvé objevila v roce 1936 na Olympijských hrách v Berlíně. "Olympijská pochodeň je výmysl moderní doby," řekl Ira B. Nadel z univerzity v Britské Kolumbii deníku Globe and Mail. "V roce 1936 ji vymysleli Němci. V antickém Řecku něco takového nebylo."

Nacisté možná byli silně inspirováni pohanstvím či dokonce středověkem (viz Hitler jako praporečník), avšak model výchovy přebírali z antického Řecka. Hitlerem propagovaná árijská rasa měla být duševně i fyzicky zušlechťována, čímž byla v podstatě do výchovy mládeže implementována pokleslá forma řecké kalokagathie. Olympijské hry v roce 1936 se v podstatě měly stát přehlídkou nadřazené rasy, která potvrdí svou genetickou dominanci. Že se tak nestalo, o tom svědčí hlavně vítězství černého běžce Jesseho Owena, kterému Hitler odmítl potřást rukou.


Nejinak tomu bylo v případě ohně, který byl v nacistické ideologii silně přítomen. Již hákový kříž je převzat z hinduismu a i když je poněkud upraven, přesto jeho původní symbolikou je žhnoucí slunce. Hořící ohně byly také přítomny na masových shromážděních v Norimberku, kde ve tmě dodávaly patřičnou atmosféru. A nakonec - tentokráte trochu stranou, ale přitom jde o mnohem závažnější záležitost - nacisty rozpoutaný holocaust (toto slovo pochází z řečtiny a znamená "spálení všeho") vedl k obrovskému neštěstí, při kterém byl oheň používán tím nejhorším možným způsobem.

Jak se tedy na hořící pochodeň dívat? Dnes jen málokdo ví, že jde o tradici založenou nacisty a snad nikdo neviděl dokumentární film Olympia, ve kterém Leni Riefenstahlová spojila nacistický a antický kult těla. Asi bychom měli v tomto případě nechat nacisty spát. Současné problémy jsou totiž mnohem více aktuální: Jsou olympijské hry ještě stále mírumilovným kláním nejlepších sportovců, kterým nejde o finanční zisk?

Co to znamená být alternativní?

18. září 2009 v 19:14 | Libor Toman |  Názory
Jeden z nejhorších a nejsvévolnějších konceptů společnosti 21. století má přízvisko "alternativní". Toto slovo se stalo tak velkou módou, že dokonce lidé zapomněli, co znamená. Jeho vyznavači - Jde snad o kult? - dokonce okolo něj tancují v mysticky šíleném opojení.

Srovnejme si nejprve fakta. Slovo alternativní má svůj základ v latinském slově alter, což v překladu znamená ten druhý či nepřesně jiný. Že to vlastně nic nevyjadřuje? Přesně tak. Stejného dojmu také nabudeme v případně, pokud vytvoříme spojení "alternativní lidé". V tomto případě se nám tu připojuje sociální konotace. Kdo jsou "alternativní - jiní lidé"? Kdo je jiný člověk?

Ve své podstatě jde o nesmysl. Samozřejmě neexistuje jiný člověk, ale pouze takový člověk, který se chce odlišovat. Máme tedy co do činění s jistou formou pseudoelitářství. Ovšem ihned si znovu musíme položit další otázku: Proč se chce někdo odlišovat? A odlišovat od koho? Proč chce být jiný, tj. alternativní? Na tyto otázky nemusíme hledat odpověď daleko. Podle psychologa C. G. Junga mají lidé přirozenou potřebu se povyšovat a tato touha se stupňuje úměrně s tím, jak se (vnitřně) podceňují. Člověk se silným a zdravým egem má tedy tuto potřebu výrazně nižší (byť alespoň nějakou).

Jistě se tu nabízí otázka, jak se vytváří (nebo jak funguje) silné ego, jinými slovy - spokojenost se sebou samým. Odpověď na tuto otázku je dosti komplexní, proto ji odbudu stručným konstatováním: Silné ego se vytváří v interakci s prostředím, tedy zejména tehdy, pokud to, co dělám a co mě ovlivňuje má (vysokou) hodnotu a nesporný smysl. Jinými slovy ve svém životě nacházím něco hlubšího, díky čemu jsem rád na světě.

Pokud my tyto atributy lidské existence chybí, tak je musím nějak nahrazovat. Musím nahradit to, že můj život nevykazuje známky autenticity. A právě tady si řeknu, že musím být jiný než ostatní, protože alespoň v této pofiderní výjimečnosti najdu sám sebe. Moje identita dostává negativní charakter. Spoustu věcí nedělám, poněvadž je dělají jiní. Dělám je jinak. Jak vidno, zcela jednoduchá definice, která má ovšem mnoho podob. Tak například: Obyčejní lidé přeci nemají rádi kulturu v té nejčistší podobě. Pokud já tedy prokážu, že se o kulturu skutečně zajímám, tak mohu vyjádřit svou odlišnost. Anebo: Obyčejní lidé podléhají masovosti, dělají stejné věci a jsou neuvěřitelně průměrní. Pokud budu dělat něco neobyčejného, něco jiného, vyšvihnu se nad ně a nechám je pod sebou.

Pomineme-li, že si zde roztěkaný člověk v bezbřehé společnosti hledá svoje místo, vyjde nám nebezpečný individualismus, který nevěští nic dobrého. Distancovat se od většiny lidí nikdy není dobré, a to již jen proto, že žijeme ve společnosti a i když máme někdy pocit, že se bez ní obejdeme, tak naší jedinou cestou je cesta (nějaké) kooperace. Alternativismus se tedy nebezpečnou hrou a nabádá k pasivitě, k vyprázdnění společenského prostoru.

Absence pevných hranic ukazuje, že spíše než řešením je symptomem společnosti. Společnosti, která tak trochu hledá nové vymezení. Myslím si, že právě dnes bychom se sami sebe měli ptát, zda chceme být skutečně jinými lidmi než právě jsme.

Kam dál

Reklama