Další typy osobností

28. června 2007 v 20:41 | Libor Toman |  Humanitní vědy
V běžné mluvě jsme si zvykli užívat povahových typů jako je introvert - extrovert či sangvinik, melancholik, cholerik a flegmatik. Přesto dle mého názoru opomíjíme jedno zásadní rozdělení, které jakoby ve 20. a 21. století zmizelo z povědomí lidí. Jde o rozlišení na eticko-racionální typ a esteticko-emocionální typ. Tyto dva typy mají v průběhu století poněkud odlišný obsah a v závislosti na tom i hodnocení. Abychom tyto dva pojmy uvedli do praxe, tak eticko-racionální typ (přízvisko racionální je vlastní spíše mužům, ale to samozřejmě není absolutní) spojujeme se zásadovostí, silnou orientací na hodnoty a potřebovou organizovat svět, zatímco esteticko-emocionální typ spojujeme spíše s pocitovostí, s autonomním hodnocením skrze pocity a velice variabilním pohledem na svět.
Pokud tyto dva typy posoudíme z hlediska dneška, potom zjistíme, že se většina lidí posouvá od eticko-racionálního typu k esteticko-emocionálnímu, což je tendence táhnoucí se od 17. či 18. století (MacIntyre).

Tyto dva typy mají pochopitelně i své zakotvení ve filosofii, přičemž se jejich hodnocení mnohdy liší. Eticko-racionální typ vychází z aristotelismu (tomismu), který rozvíjí nauku o ctnostech. Pokud zmíníme přízvisko racionální, tak nemůže opomenout zásady osvícenství. V tomto úhlu pohledu je však definice mého typu více než sporná, protože osvícenství opouští aristotelský systém ctností.
Esteticko-emocionální typ má možná kořeny již v humanismu, ale já přesto jeho vznik zasazuji do 18. respektive 19. století. Pro MacIntyra souvisí s rozpadem morálky, když estét je pro něj typem člověka, který vysvětluje svět pocitově a nikoli na základě obecných norem. Estét podle něj upadá do prožitku, prázdnota a nuda zábavy se mohou stát tíživými.

Na závěr bych chtěl zmínit postoje dvou filosofů z 19. století, jejichž hodnocení je vpravdě dosti rozdílné. Fridrich Nietzche v rámci své filosofie rozděluje dvě základní nálady na dionysovsky-orgaistickou (srovnej s esteticko-emocionální) a appolinovsky veselou (eticko-racionální). Nietzche byl "bořitelem hodnot (zvláště křesťanských)", proto je mu bližší povaha dionysovsky-orgaistická, která tvoří jeho základ nadčlověka (übermensch). V tomto pojetí tato povaha vyjadřuje radost ze života, zatímco appolinovský typ charakterizuje svázanost konvenční morálkou.
Zcela opačné stanovisko zastává dánský spisovatel a filosof Soren Kierkegaard, který v díle Buď-anebo zdůrazňuje závažnost volby mezi etickým a estetickým. Zatímco estetické pro něj představuje požitkářství a absenci transcendentna, etické je volba pravého křesťana. Etické znamená volit nadsubjektivní, křesťanskou morálku a zakotvenost v Bohu.
Opačné je i pojetí tvořivosti. Zatímco u Nietzscheho je tvůrčí dionysovsky-orgaistický typ, u Kierkegaarda etický. Není bez zajímavosti, že jejich stanoviska zcela vycházejí z jejich povah. Nakonec Nietzche, stejně jako v mnoha dalších tezích, předjímá současnou kulturu.

Možná vám zde chybí moje osobní stanovisko. Jsem přesvědčen, že morálka se nedá vysvětlovat kontextuálně a že existují nadosobní hodnoty, které bohužel v současnosti opouštíme. Jsem tedy krajně eticko-racionální typ, neboť se domnívám, že v rozumu a v etice je cíl člověka. Zcela proto souhlasím se stanovisky antických filosofů, že rozum má ovládat vášně. Jinak upadáme do emotivismu, morálního marasmu a náš život ztrácí směr i hloubku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama