Po dlouhé době se opět vydávám směr Praha. V osm hodin nasedám v Hradci na rychlík a směřuji do "pořádného velkoměsta". Můj život se z velké velké většiny odehrává převážně v Hradci Králové, který je pro mě tím nejlepším městem pro život. Klidné tempo maloměsta vylepšuje dostupnost snad všeho, co si člověk může přát. Ale zpět k mé cestě.
Zhruba v deset hodin přijíždím na hlavní pražské nádraží. Vcházím do vestibulu, kde se to hemží velkou spoustou lidí. Vycházím ven a potkávám několik pobudů, o kterých si říkám, jak přemýšlejí, jak je jejich myšlení vzdálené jakékoli abstrakci, ve které se snažím občas uvažovat. Okolo se pohybuje velká spousta policistů. Asi je třeba situaci hlídat. Odcházím směr Florenc a po cestě vnímám tu velkou změnu oproti maloměstu. Špinavé ulice, všude reklama na cokoli, všude lákadla všeho druhu. Říkám si, takhle se tvoří konzumní společnost. Praha je místem, kde kultura umřela. Jediné, co připomíná kulturní život jsou plakáty na různé hudební akce, které jsou svou kvalitou mnohdy značně pochybné.
Po chvíli sice docházím ke svému oblíbenému knihkupectví, ale tato oáza vzdělanosti je pochopitelně již zavřená. Procházím okolo nádraží střed, kde jeden bezdomovec je tak otrhaný, že bych si ho spletl s nějakou postavou ze středověku. Zanedlouho již vidím Florenc. Míjím restauraci McDonalds, ze které se na mě směje kýčovitý klaun, který je umělý jako restaurace sama. Dívám se dovnitř, abych zjistil náhodně vybraný vzorek lidí, jenž tuto restauraci snad pravidelně navštěvují. Vidím poměrně sympatickou slečnu, která sama sedí u okna a říkám si, že ta si sem zašla pouze náhodně. Blízko autobusové zastávky procházím okolo party mladých lidí, jejichž diskuze postrádá smyslu, stejně jako jejich vzhled. Usedám na lavičku na zastávce, když v tom přichází potácející se pár. Žena je více opilejší než muž a mluví nesmysly. Přichází postarší pár, který si sedne vedle mě a objímá se. Opodál stojí člověk s podivným účesem na hlavě a telefonuje. Telefon je zřejmě součástí jeho Já, neboť dává poměrně najevo, že telefonuje, čímž se zřejmě dle svého názoru činí důležitým.
Brzy přijíždí autobus č. 133 a já nasedám. Uvnitř mě čeká podobná sorta lidí jako venku. Oživuji si zašlé vzpomínky na Prahu, protože opět pociťuji tu jejich nepřítomnost. Vůbec nezachytávám výrazy jejich obličeje. Pán přede mnou se tváří jako paní za mnou. Otáčím se a hledám oční kontakt. V prostřed autobusu sedí čtveřice výrostků, tři kluci, jedna dívka. Vedou silácké řeči o tom, jak rychle vykouřit cigáro a jak být silácky sadistický. Kluk který sedí vedle dívky je červený jak rak a má zřejmě již něco vypito. Skvadra v půli mé trasy vystupuje ven a poslední co si v souvislosti s touto partou uslyším jsou slova té dívky, která vystupujíc řekne: "Chce se mi chcát." Pomyslím si své a kouknu na člověka přede mnou, který je zhruba stejně tak starý jako já. Jako většina lidí, ani on mě příliš nevnímá. Ignoranci světa okolo umocňuje tím, že poslouchá hudbu.
Mezitím si to autobus šine tmou. Dojíždím do cíle - sídliště Malešice, praví prefabrikovaný hlas. Vítá vás Praha.
Zhruba v deset hodin přijíždím na hlavní pražské nádraží. Vcházím do vestibulu, kde se to hemží velkou spoustou lidí. Vycházím ven a potkávám několik pobudů, o kterých si říkám, jak přemýšlejí, jak je jejich myšlení vzdálené jakékoli abstrakci, ve které se snažím občas uvažovat. Okolo se pohybuje velká spousta policistů. Asi je třeba situaci hlídat. Odcházím směr Florenc a po cestě vnímám tu velkou změnu oproti maloměstu. Špinavé ulice, všude reklama na cokoli, všude lákadla všeho druhu. Říkám si, takhle se tvoří konzumní společnost. Praha je místem, kde kultura umřela. Jediné, co připomíná kulturní život jsou plakáty na různé hudební akce, které jsou svou kvalitou mnohdy značně pochybné.
Po chvíli sice docházím ke svému oblíbenému knihkupectví, ale tato oáza vzdělanosti je pochopitelně již zavřená. Procházím okolo nádraží střed, kde jeden bezdomovec je tak otrhaný, že bych si ho spletl s nějakou postavou ze středověku. Zanedlouho již vidím Florenc. Míjím restauraci McDonalds, ze které se na mě směje kýčovitý klaun, který je umělý jako restaurace sama. Dívám se dovnitř, abych zjistil náhodně vybraný vzorek lidí, jenž tuto restauraci snad pravidelně navštěvují. Vidím poměrně sympatickou slečnu, která sama sedí u okna a říkám si, že ta si sem zašla pouze náhodně. Blízko autobusové zastávky procházím okolo party mladých lidí, jejichž diskuze postrádá smyslu, stejně jako jejich vzhled. Usedám na lavičku na zastávce, když v tom přichází potácející se pár. Žena je více opilejší než muž a mluví nesmysly. Přichází postarší pár, který si sedne vedle mě a objímá se. Opodál stojí člověk s podivným účesem na hlavě a telefonuje. Telefon je zřejmě součástí jeho Já, neboť dává poměrně najevo, že telefonuje, čímž se zřejmě dle svého názoru činí důležitým.
Brzy přijíždí autobus č. 133 a já nasedám. Uvnitř mě čeká podobná sorta lidí jako venku. Oživuji si zašlé vzpomínky na Prahu, protože opět pociťuji tu jejich nepřítomnost. Vůbec nezachytávám výrazy jejich obličeje. Pán přede mnou se tváří jako paní za mnou. Otáčím se a hledám oční kontakt. V prostřed autobusu sedí čtveřice výrostků, tři kluci, jedna dívka. Vedou silácké řeči o tom, jak rychle vykouřit cigáro a jak být silácky sadistický. Kluk který sedí vedle dívky je červený jak rak a má zřejmě již něco vypito. Skvadra v půli mé trasy vystupuje ven a poslední co si v souvislosti s touto partou uslyším jsou slova té dívky, která vystupujíc řekne: "Chce se mi chcát." Pomyslím si své a kouknu na člověka přede mnou, který je zhruba stejně tak starý jako já. Jako většina lidí, ani on mě příliš nevnímá. Ignoranci světa okolo umocňuje tím, že poslouchá hudbu.
Mezitím si to autobus šine tmou. Dojíždím do cíle - sídliště Malešice, praví prefabrikovaný hlas. Vítá vás Praha.
Autor |
Z toho článku mám pocit, že Ty se cítíš důležitější, než všichni ostatní a Tvoje prožívání je to nejsprávnější, což v dnešním postmoderním světě je dost zarážející. Není zde snad dost prostoru pro pluralitu názorů. Kde bereš tu jistotu, že bezdomovec neuvažuje abstraktně? Četl jsi někdy jejich básně? A co sympatická slečna v McDonaldu? Jak můžeš vědět, zda sedí v restauraci jen náhodou? A proč odsuzuješ lidi za jejich názory a problémy? Není Tvůj pohled na svět taky pouhá image?