Co hledáme v románech/ ve filmech?

10. září 2007 v 22:03 | Libor Toman |  Názory
Na tuto otázku lze najít odpověď prakticky v každé literatuře. Píší o ni filosofové, křesťansky orientovaní autoři, sociologové, historikové a vlastně i sami literární kritici. Jelikož se s těmito druhy literatury poměrně často setkávám, utvořil jsem si o této problematice řekněme interdisciplinární názor.

Především musíme vyjít z toho, že náš život bereme jako jakýsi příběh, jako jakési vyprávění, které jsme postupem doby převedly do psané/tištěné podoby. I první filosofické texty byly textem podobným vyprávění: Platónovy díla jsou psána jako dialogy a ne jako čistě abstrahované myšlenky, jak je tomu u filosofických děl dnes. Tím se již dostáváme k tomu, co v románech vlastně hledáme. Za předpokladu, že život je jakási cesta (židovské myšlení), po které jdeme, se dá konstatovat, že i vývoj románu a vlastně i jeho jednotlivých hrdinů napodobuje náš život. V časopisu Proglas 4/2007, v článku Čtení románů i čtení o románech, se můžeme dočíst, že "hlavním posláním románu..., je vyprávět příběhy zranitelných, obyčejných, výstředních, nebo podivných jedinců tak, abychom jim lépe porozuměli." Zde se přeci říká, že v románech hledáme především sebe, své starosti a radosti, svůj život. Hledáme tedy ponaučení od jistých vzorů, což je obecně lidská potřeba. I když nelze tvrdit, že každý člověk by měl svůj vzor, přesto jeho život nemůže viset ve "vzduchoprázdnu", jak si to mnozí lidé dnes myslí.

"Jsme trpaslíci na ramenou obrů," tvrdí ve 12. století Bernard ze Chartres, když chce vyjádřit, že se od starých, tradičních - jakkoli chcete - autorů můžeme v lecčems poučit. I když to v tomto případě platí spíše o filosofii a teologii, přesto nás to přivádí zpět na cestu účelu románu. Román nám totiž také přináší jako jakési obohacené filosofické čtení, které preferují zvláště ti, kterým filosofie připadá jako jakási na kost ohlodaná lidská (ne)realita. Stejně tak je tomu v případě historie. Pozitivistický experiment, kdy v historickém textu převládala spíše fakta, se viditelně nevyvedl a historikové se s počátkem školy Annales opět vracejí k historii jako k příběhu. Vždyť i dějiny jsou jakýsi román, román o nás samých, román o našich předcích.

Každý duchovně založený člověk však okolo sebe hledá i něco víc, než jenom to, na co si může sáhnout, více než jenom návody, jak žít, neboť cítí, že někam směřuje. Přinese nám román odpovědi na tyto otázky? Kniha Michaela Gallaghera: Křesťanství a moderní kultura se právě touto otázkou zabývá. Gallagher, který je v této otázce spíše ambivalentní, dovozuje, že literatura převzala funkci spirituality hlavně svou náznakovostí a symbolikou, kterou právě "racionální" náboženství nemají. Možná právě únik k románům, píše Gallagher, poukazuje k požadavku hlubší spirituality, než jaký je nám nabízen.

Závěrem by se tedy dalo připojit mé osobní stanovisko. Jako člověk, který dětství prožil na románech W.E. Johnsona a dospívání na románech od Pruse a Waltariho, jsem romány nakonec úplně přestal číst. Toužím totiž po "nahuštěném textu", který román právě neobsahuje. Možná je vědecká literatura dalším stupněm v poznání. Možná taky ne...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 shadow_hk shadow_hk | Web | 11. září 2007 v 20:01 | Reagovat

Co hledám? Snad nějaké hlubší poselství? :) Asi jak u kterého filmu a literatury a podle nálady :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama