O tom jak se někteří motají v kruhu a jiní zase ne

7. září 2007 v 14:44 | Libor Toman |  Společnost
V historiografii a vlastně i v ostatních humanitních vědách existuje jedno zásadní rozdělení lidského myšlení - věk mýtický a věk postmýtický, který bych zde nepřesně označil jako věk racionální. Toto rozdělení je, stejně jako většina schémat, silně zjednodušící a tedy v žádném případě nemusí odrážet vzniklou realitu.

Nejprve k popisu oněch dvou rozdělení. Doba mýtu bývá charakterizována jako období, kdy nevznikla tradiční historie a dějiny se takříkajíc "točí v kruhu". Lidé se vázali hodně na své héroi, hrdiny, kteří jim sloužili jako jakési složitě definovatelné vzory. Představit si člověka tohoto období je pro nás současníky více než obtížné. Zřejmě nejvíce ho vystihuje Rádlův popis, že člověk tehdy jednal jako ve snách. Tato poslední věta evokuje k tomu, že lidské jednání nebylo tak racionálně systematické jako je dnes.
Do kontrastu mýtického člověka byl postaven řekněme člověk racionální, který se obvykle spojuje se vznikem filosofie v 6. století před Kristem. Zatímco člověk mýtický postrádá výjoj (i když zde logicky musí být jinak by nedošel do postmýtického stádia), éra po něm je charakterizována vznikem dějin, vznikem (a to je důležité!) vznikem lineárních dějin, dějin sledu událostí. Zároveň začíná myšlenkové podmaňování světa, které dobře charakterizuje Adornova kniha Dialektika osvícenství (v češtině dosud nepřeložena). Hlavní myšlenkou této knihy je ten fakt, že náš rozum rozděluje věci identické a věci neidentické. Zatímco identické věci se dají definovat jako logos(řád) či spíše jako mocenská jednota věcí či ještě jinak jako objektivní uchopení světa, neidentické je masa věcí a "nestvůr". Zde je implicitně řečeno, že vznik pojmů souvisí s vydělením člověka z přírody.

Ale zpět k hlavní myšlence. Název článku napovídá, že toto rozdělení orientuji směrem na přítomnost. Také ono rozdělení, které jsem velmi stručně nastínil, předpokládá, že není definitivní a to zejména v historickém smyslu. Je zde totiž vářný důvod se domnívat, že následující rozdělení nemusí být čistě oddělené, tj. jak by řekl Adorno identické. Navíc je zde paralela s LeGoffovým rozdělením staré/moderní, které se podle tohoto francouzského historika prolíná (viz kniha Paměť a dějiny). Výsledkem této úvahy by tedy měl být poznatek, že mýtické jednání, tedy spíše jakási jeho recidiva, se objevuje i dnes. Tento poznatek je však co do popisu velice složitý. Především je nutné zvážit, zda reliktní mýtické myšlení převládá více u žen (k tomuto stanovisku se kloním - důvodem je více emotivnější jednání než u mužů) nebo zda má úzkou spojitost s inteligencí (domnívám se, že inteligence a emotivnost mohou být v rozporu).

Zde je praktický závěr: Z vlastní zkušenosti vím, že někteří lidé ze své přirozenosti nemají snahu tendovat k osobnímu růstu (nesnaží se o to) a jejich život má tendenci stagnovat, což předpokládá orientaci na jednodušší schémata či do důsledků i oporu v určitých vzorcích. Na druhé straně existují lidé, kteří jsou někdy až doslova traumatizováni pokud jejich život nemá dlouhodobější lineární vývoj, v tomto případě kvalitativně vyšší. Další velice složitá otázka na závěr: Mohou tyto dva způsoby myšlení koexistovat vedle sebe či se dokonce silně prolínat?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama