Stojíme na prahu krize identity?

12. října 2007 v 21:19 | Libor Toman |  Humanitní vědy
Identita jako jakési kolektivní vědomí, tj. "kdo jsme" či spíše dnes "kdo já jsem" prodělala za poslední dvě století velkou spoustu změn. Na úvod by bylo nutno připomenout, že se individualizovala a že ztratila svůj univerzální ráz.

Začněme malým exkurzem do historie, který pro stručnost nechci zasazovat dále než do křesťanské éry. Zatímco v průběhu mnoha staletí středověkých a raněnovověkých dějin zde byla především univerzální identita křesťanská, od 19. století dochází v velmi rychlým změnám, které vyústí v individualizaci identity. Křesťanství - lze namítnout, že pod křesťanstvím existovaly identity cechu či třeba městského patriciátu, ty však neměly zastřešující ráz - přinášelo kolektivní identitu založenou na náboženství a na morálních hodnotách vyplývajících víceméně z Bible.

V 19. století však dochází k procesu sekularizace (zesvětštění) a identita se podle jistého modelu transformuje do jiných "magických" učení jako je kupříkladu marxismus či nacionalismus. Podle Jana Randáka (Sekularizace náboženské řeči a gest v české revoluci 1848/9) předává náboženství štafetu politice, která je zpočátku s náboženstvím spjatá a i když nakonec postupem doby dojde k definitivnímu rozdělení stále si nacionalismus či marxismus (i socialismus) uchovává náboženskou symboliku a je tedy politický náboženstvím. Zpět k identitě. Kolektivní identita není na náboženské základě, ale na základě národa či v případě marxismu třídy. Zde celou věc zúžím pouze na České země a poté na Československo a Českou republiku.

Zatímco za První republiky byl náš stát držen ideou národa, po roce 1948 byla naše idea založena třídně na praktikujícím marxismu, který každému až holisticky vyhrazoval své místo. Ve finále je tedy otázkou jaká je naše identita po Sametové revoluci. Předně je nutné podotknout, že není národní, i když se s tímto pojmem operuje. Už "nejsme" národem Husovým či Masarykovým.
Nacionalismus ve své zastřešující povaze je již přežitý a konkrétně v našich končinách se zabýváme spíše otázkou panevropanismu. Zanikají i marxismem tolik prosazované pojetí tříd - dnes se nedá mluvit o třídní společnosti (více Jan Keller: Vzestup a pád středních vrstev).

Naše identita (pokud nějaká je) přestává navíc mít kolektivní ráz a v rámci povšechného pronikáni individualismu se její těžiště přesouvá směrem k jedinci. Domnívám se, že zde je u většiny dnešních lidí problém - nevědí "kdo jsou". Zákonitě si tedy identitu tvoří podle různých zájmových kroužků či náboženských organizací či na základě různých jevů (satanismus, manager) anebo zkoušejí, řekl bych, velice dobrou variantu návratu ke kořenům. Vrátím-li se k nadpisu článku, musí být odpověď na mou otázku dvojaká: Identita je možná v krizi, ale zároveň se proměňuje. Hodnocení tohoto jevu však přísluší až dalším generacím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama