Tak tedy subjektivně

20. října 2007 v 22:22 | Libor Toman |  Názory
Několik pravidelných čtenářů mého blogu mi napsalo, že prý mé články nijak nevyjadřují mé názory a jsou vlastně pouze jakýmsi výtahem z knih. Na tuto skutečnost bych chtěl odpovědět následujícím textem. Předně bych chtěl říci, že každý článek, který jsem zde napsal, je mojí myšlenkovou konstrukcí, která mě napadla a do důsledku se neobjevuje v žádné knize. Každý článek zde je tedy mým subjektivním názorem a jelikož se dá tvrdit, že nemá své opodstatnění, proto musím dodat, že má základ ve vědecké literatuře, tudíž sleduje určité vědecké paradigma. Za druhé bych chtěl hned na úvod říci, že jazyk, který zde používám, je pro mě vlastní, zvláště v psané formě. V běžné hovorové mluvě - rozuměj mezi kamarády a rodinou - se takto povětšinou nevyjadřuji.

Tento článek bych chtěl tedy podat tak, aby z něj explicitně vysvitly mé, tj. v tomto případě subjektivní názory, které jsem si však utvořil na základě vědecké literatury, kterou jsem přečetl. Zde by se slušelo dodat, že názor si z knih přebírám sám, podobně jako je předávána kultura z generace na generaci, tj. výběrově a inovativně.
Tak tedy: Možná to bude znít jako fráze, ale v souvislosti se mnou mi často vadí lidská omezenost, což je bohužel k mému vytrvalému studiu čím dál tím větší problém. Vzdělaní lidé - snad se za něj mohu považovat - získávají rozhled, čímž jim vzniká neporozumění vzhledem k ostatním lidem. Nejde snad ani o to, že jsou "lepší" či "chytřejší", spíše často přejímají nahromaděné vědění, což lidé, jenž své vědění čerpají z běžných životních situací, kde není tolik akumulované, jednoduše nedělají. Ve svém životě se tedy dostávám do střetu s "lidovou moudrostí", která je sice mnohdy správná, ale pro mě značně zjednodušující a zavádějící. Přesto nechci říct, že mám patent na rozum, přičemž otázka poznání pravdy (nikoliv v abstraktním slova smyslu) je pro mě jedním z největších životních problémů.
K výše uvedeným větám bych chtěl říci, že mě velice často irituje, pokud si lidé onu pravdu přivlastňují a navzdory tomu, že určitý problém několik let studuji, ho vědí ihned lépe a tím nejenom "zruší" moji práci, moje úsilí, ale také relativizují, neboť tím říkají, že žádné poznání není možné, což je v současnosti dosti rozšířený nešvar naší doby.

Pro upřesnění této části:
Nelze si myslet, že pokud poznáme své okolí, poznáme všechno. Naše bezprostřední zkušenost může sloužit jako potvrzení, avšak nikoli jako jediný zdroj zkušenosti. To už ostatně věděly i primitivní národy.

Dále co mi v kontaktu s druhými lidmi vadí je iracionálnost jejich argumentace. Není pochyb, že každý člověk - včetně mě - je bytost bytostně iracionální, přesto nelze do této pocitovosti zcela upadnou. Vím, že konzumerismus upřednostňuje pocitovost, ale i tak jsme lidé s rozumem. Proto je dosti zavádějící, když názor člověka je opředen větami "Zdá se mi..., Líbí se mi..., Bylo to dobré..., Nedalo se nic dělat..., Jinak to nejde..., apod. Jsou momenty, kdy svou iracionálnost můžeme projevit, avšak v běžném lidském styku to často možné není, protože to potom jenom přináší neštěstí.

Pro upřesnění této části:
Není těžké uhodnout, že je pro mě důležité, abych nejen v sobě hledal správný poměr mezi citem a rozumem. Pokud převládne cit, tak se můj svět rozplyne v možnostech a neurčitostech, pokud rozum, tak zabiju člověka v sobě.

A do třetice se mi zdá, že oscilujeme mezi naprostou rezignovaností a naprostou angažovaností. Naše rezignovanost se projevuje tak, že máme pocit jakoby nám svět proklouzával pod rukama a my se uchylujeme k determinismu, že se vše řítí do záhuby. Díky tomu se zaprodáme pod ochranu čehosi a náš život je jako kocábka na širém moři. Slýchávám věty typu: "Společnost nelze změnit. Každý chybuje (a tedy ať dělá co dělá, stále s tím nic neudělá). Tohle nedokážu, protože..."apod. Opakem tohoto nešvaru je v naprosté většině spíše dílčí angažovanost, kdy druhému či společnosti vnucujeme svá přesvědčení, své názory. Druhému subjektu tím vnucujeme především svoji subjektivitu, nikoliv nadsubjektivní hodnoty.

Pro upřesnění této části:
Reflexe sama sebe je jednou z nejdůležitejších lidských úkolů vůbec. Jistě, smysl života je v činnosti něco dělat, avšak my tu činnost nemůžeme podřídit tomu, že se něčemu poddáme nebo že něco ovládneme a tím pro nás vše končí.

Doufám, že jsem těmito - bohužel opět nadsubjektivními, které jsou však i mými názory - uspokojil některé čtenáře. Tímto jsem chtěl říct jediné - hodnoty, morální hodnoty, nejsou situační, subjektivní, nýbrž obecné a dynamicky stálé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama