Ještě jednou o pozitivismu a o objektivitě vůbec (aktualizováno)

7. listopadu 2007 v 22:46 |  Humanitní vědy
Věk racionalismu skončil. Svět Newtonův, Descartesův a osvícenců skončil v propadlišti dějin. Totální vysvětlení rozumem jako všepořádajícím principem se ukázalo být pouze jakousi mrtvou evoluční hříčkou. Náš svět již není přísně systematizovatelný, ale bytostně dekonstruktivistický. Příroda okolo nás není ovládnutelná. V tomto případě vyhrály přírodní vědy v souboji s humanitními vědami i druhé kolo. Mocná příroda nám ukázala, že není tak jednoduše poznatelná, jak jsme si představovali. To v závislosti na tom poznal i člověk sám - naše minulost, přítomnost a možná i budoucnost není jednou provždy objektivní a jediným způsobem poznatelná.

Vracíme se možná na začátek. Je to návrat k chaosu? Nikoliv, stále zde zůstává pořádající subjekt, který opět dostal místo, které mu právem náleží. Je to věk relativismu? I v tomto případě je odpoveď záporná, neboť subjekt je ten, který pořádá a pokud se shodne několik subjektů najednou, tak vytvoří paradigma. Hlavní odpovědí je tedy uvědomění si subjektivity, snad i časovosti. Možný návrat ke kořenům tu přeci jenom trochu je. Dochází k návratu myšlení, které je bytostně vztahové. Vztahové myšlení, které je vlastní všem etapám lidských dějin snad s vyjímkou "éry racionalismu", dle mého názoru ve "vědě" nejlépe vystihuje Aristotelovo pojetí substance a akcidentů (případků). Že se k tomuto chápání světa, což je vlastně pouze jinak popsané myšlení skrze symboly (Tomáš Akvinský pouze přidal teologický rozměr této skutečnosti), vracíme je fakt, který nejlépe dokreslují směry 20. století. Jde ať již o dekonstruktivismus, strukturalismus, ale také o systémovou teorii.

Přesto všechno se dá říci, že naše doba trpí neurčitostí. Víra v pokrok přestává fungovat. Rozum přestává mít dominantní funkci. Musíme tedy znovu hledat náš směr. Sociolog Ulrich Beck v tomto případě mluví o zrodu druhé moderny. Jaká bude, ale zatím nevíme. Snad již nebude přehnaně racionalistická, i když se kocovině z racionalismu zřejmě nevyhne. Zda bylo osvícenství (a necelá dvě století po něm) pouze úchylkou v lidských dějinách poznají až další generace. Za sebe chci říci, že doufám, že bylo.
Protože na toto téma mi několik lidí napsalo kritické připomínky, dovolím si zareagovat a celou věc rozvedu.
Především bych chtěl říci, že ač to vypadá vzletně, tak žádná lepší doba se nechystá. Spíše jde o změnu paradigmatu, dle mého názoru k lepšímu, protože projekt pozitivismu-racionalismu neměl šanci na úspěch, i když je nutné přiznat, že zcela logicky vycházel z tendencí doby. Představa něco evolučně lepšího by však byla pouze další eschatologí dějin a tu odmítám.
Další otázka se týkala role vědy a její úloze ve společnosti. Druhá světová válka (snad ještě více konec 20. století) ukázala, že věda není všemocná a slouží společnosti, respektive je jedním dílkem v mozaice nazvané společnost. Víra v Pokrok, která měla nahradit víry v Boha, byla pouze dalším eschatologickým viděním světa. Jisté je, že se nám Evropanům žije lépe, avšak nikdo nedokázal zajistit, aby se lépe žilo všem. Sebelepší léky nevyřeší nemoci v Africe, sebelepší technika nesníží kriminalitu apod. Věda není a nebude všemocná, čemuž dnes nevěří již jenom snílci.
Na třetí dotaz odpovím zcela přímo. Otázka zněla: Jak by mohl normalni pozorovatel něco objektivně poznat, když nezná sám sebe? A přece to jde, zatim pouze malickemu zlomku populace.
Objektivní poznání nikdy nebude možné a to je na tom právě to hezké, lidské. Byla to právě éra pozitivismu, která tvrdila opak. Newton v domnění, že objevil všechny fyzikální zákony objevil předveším pořádající subjekt těchto zákonů. Einsteinova teorie relativity dala tomuto vidění pořádně na frak, ale i ona byla ovlivněna subjektem, tentokráte Einsteinem. Kuhn a Feyrabend v druhé polovině století přišli s pojmem paradigmatu (či vědecké revoluce), které zcela zbouralo představu objektivního poznání a to jak v humanitních vědách, tak i v přírodních vědách. Subjekt nelze vyloučit z žádného pozorování, z žádného popisu. Otázkou tedy je, jak vědecky poznávat. Odpovědí jsou subjektivně vytvořené koherentní metody (ve smyslu Weberově), které uznává většina vědecké obce. Pokud většina zajišťuje legitimitu, tak je to skutečně tak, neboť větší počet souhlasů zabraňuje naprostému relativismu a rozpadu na subjekty. To je právě ona největší změna oproti věku pozitivismu, který u nás stále bohužel přežívá. Otázka současné vědy tedy zní: Subjekt ano, ale jak s ním zacházet?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama