Vyhlídky křesťanství v 21. století

16. prosince 2007 v 22:54 | Libor Toman |  Humanitní vědy
Křesťanství se paradoxně stalo obětí onoho projektu, který nazýváme osvícenstvím. Osvícenství více než kdy předtím vyzdvihlo do popředí rozum a tedy i racionální stránku života, vysvětlitelnost každé zkušenosti. Víra v Boha byla najednou nahrazena vzdáleně připomínajícími kulty jako např. kult Rozumu (Velká francouzská revoluce) nebo náboženskými formami veskrze zakuklenými (fašismus, marxismus). Aktuálně se dá mluvit o víře v "zelenou planetu" tedy v jakési eschatologické promítání si čisté planety Země.
Přesto nadvláda rozumu již končí. Lidstvo si znovu uvědomilo, že vše nelze vysvětlit pouze rozumem. Fyzika, která se obrátila do vesmíru, najednou zjistila, že věc je mnohem složitější než jak se v sedmnáctém století předpokládalo. Ani přetechnizovaný život okolo nás zdá se nevysvětlí tři základní otázky, tedy odkud jsme přišli, kdo jsme a kam jdeme. Také vysoký životní standart nás neučinil šťastnějšími, ale také hlavně naplněnějšími.
Projekt osvícenství tedy selhal. Vlastně nebyl ani dlouho únosný. Výsledkem je návrat, který jde mnohdy ke kořenům samotného lidského bytí. Na otázku kdo jsme, si odpovídáme zájmem o historii, zatímco na zbylé otázky odpovědi nenacházíme. Pouze víme, že blíže odpovědi nebudeme skrze rozum, ale spíše skrze city, intuici a víru v cosi, co si pojmenováváme slovem Bůh. Křesťanství, popřípadě jeho verze po celém světě, na tento projekt osvícenství reaguje a doplácí dvojace. Na jedné straně je zde návrat ke křesťanské víře jak k něčemu, co zakládá naši historickou a kulturní identitu, avšak na druhé straně velice často zjišťujeme, že této své kulturní identitě stále méně rozumíme. Křesťanství, zvláště katolicismus, totiž používá racionální pojmy, které jsme v této postosvícenecké éře zavrhli.
Ústředním pojmem katolické víry je slovo Bůh. V Bibli je Bůh nazýván jako Hospodin, Otec či Pán. Tato označení, pod kterými si kdysi symbolický člověk středověku dokázal Boha představit, dnes ztrácejí na své síle. Označují totiž konkrétní skutečnost z našeho běžného života a "svazují" nepředstavitelného Boha do konkrétní podoby. Člověk jedenadvacátého století však nechce uvažovat v konkrétních pojmech, které pro něj znamenají konkrétní věc. Představa Hospodina spíše navozuje představu dobrého hospodáře, označení Otec zase rodinný vztah a Pán je zase občanské označení kohokoli z nás. "Bůh jedenadvacátého století" však nemá být svázaný konkrétními určeními, podobně jako se kdysi ve středověké teologii mluvilo o negativní definici Boha. Náš Bůh má blízko onomu židovskému, tedy takovému, kterého nezpodobníme ani nevyslovíme. JHVH, tedy Jsem, který jsem, je našemu pojetí nejblíže, ale dost možná, že i tomto případě jdeme ještě dál. Hned označení "Jsem" totiž navozuje, konkrétní představu bytnosti, konkrétní existence. Zájmeno jsem či já jsem příliš zavání naším běžným jazykem, což si poté, co se na začátku 20. století naše pozornost obrátila ke zkoumání jazyka jako vyjádření subjektem vnímané reality, velice dobře uvědomujeme. Ale čtyři židovská písmena JHVH vyjadřují něco jako "nevyslovitelný", což je nám ještě blíže.
Boha si tedy představujeme něco co jde za hranice našeho jazyka. Proto tedy když se nábožensky cítícího člověka, který ovšem není v žádné církvi, zeptáme, jak si představuje Boha, dost možná bude jeho odpověď neurčitá a nejistá. "Moderní Bůh" je totiž pocitový, intuitivní, ale i v tomto případě musí jít jeho poznání za tyto určení. John A. T. Robinson ve své fenomenální knize Čestně o Bohu - Debata pokračuje dokonce navrhuje, abychom pojem Boha ze svého uvažování alespoň na jednu generaci vyškrtli.
Podobnému problému dnes čelí také většina církví. Opravdu věřící člověk chce být ve své víře svobodný, nechce být svázán pravidly, konvencemi, zato chce o Bohu živě diskutovat. Ke křesťanské víře má velice často blízko, vždyť mu připomíná jeho historické kořeny. Problém je v tom, že jeho spontánní náboženské myšlení zatěžuje jakýkoli formální obřad. Dokonce i samo čtení z Bible je pro něj jistým způsobem formalismus. Představuje totiž zajetou konvenci, totiž čtení textu, který je mu nejenom dosti často vzdálen - ve smyslu, že jeho obsah chápe ve významových posunech - ale který také představuje zcela hlavní zdroj křesťanské víry. K otázce se také dostává samotné chození do kostela, které je častou alfou a omegou sociologických průzkumů religiozity. Proč chodit do kostela, zní otázka. Proč vlastně potřebuji prostředníka, zní tak trochu protestantstvím zavádějící požadavek. To jsou otázky, které křesťanská víra doposud nedokázala vysvětlit. A jestliže ne úplně, tak aspoň částečně. Michael Gallagher ve své knize Křesťanství a moderní kultura kupříkladu navrhuje zjednodušit liturgii. Otázkou však je, do jaké míry? A bylo by křesťanství, po staletí hájící prověřené tradice, ještě křesťanstvím?
Ač spousta dnešních lidí do kostela skoro vůbec nechodí, přesto s křesťanskou vírou sympatizuje. Křesťanství totiž právě představuje ony prověřené a relativně stabilní hodnoty, které čím dál tím více kontrastují s proměnami stále dynamičtějšího světa. A něco stabilního již člověk hledá od prvopočátku. Zde je tedy, za jistých podmínek, možná cesta obnovy.
Vánoce jsou klasickým příkladem oné potřeby tradic. Lidé až překvapivě spontánně reagují na stále amerikanizující svět Santa Clause a uchylují se ke křesťanským tradicím. Santa Claus, tedy švédsky sv. Mikuláš, se tlačí na místo tradičních českých Vánoc s dřevěným Betlémem. Takové Vánoce však nechceme. Přejí si je možná tak v profitujících supermarketech, kde se pro zisk dělá cokoli. Kostely na Štědrý den jsou každoročně plné a jsou toho důkazem. Červený kýčovitý panák totiž neprobouzí naše nitro, je ničím. Nepřipomíná nám, Kristovo narození. Je naopak jeho popřením. Je zánikem vzpomínky. A jak řekl kardinál Tomáš Špidlík, ztráta paměti vede ke ztrátě osobnosti. Naše osobnost, naše identita, je však i po těžkých zkouškách v širokém významu křesťanská. Možná, že přesně tak jak si to kdysi představoval Tomáš Garrigue Masaryk.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pawel Pawel | E-mail | 17. prosince 2007 v 11:43 | Reagovat

Souhlas s většinou. K téhle větě: "Hned označení "Jsem" totiž navozuje, konkrétní představu bytnosti, konkrétní existence" bych si dovolil poznamenat, že je pravdivá, jen pokud člověk pouze asociuje. Pokud se člověk o dané téma živěji zajímá, ví, že "JÁ JSEM" je pojmenování čistého nehmotného vědomí - dle bible tzv. království nebeského v nás, které je nutno hledat a ne jen říct, je ve mně nebo není. Ježíš nás totiž upozorňuje, že v nás je a spousta duchovních lidí tento mimoprostor již objevilo. Jinak zdravím :o)) pp

2 LBhero LBhero | E-mail | 17. prosince 2007 v 21:53 | Reagovat

Při neznalosti je právě toto nejčastější problém. Odmítáme apriori náboženství, protože máme dojem (!), že vyjadřuje něco konkrétního. Dobrý postřeh.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama