Jak dlouho trvá pocit viny?

26. února 2008 v 12:04 | Libor Toman |  Společnost
Druhá světová válka je pro většinu z nás již zapomenutou a neaktuální minulostí. Jinak tomu však zřejmě je u našich západních sousedů. Na úvod bych chtěl říci, že opět se tu potvrzuje, že vnímání a dopad historické události přežije událost samu. V Neměcku, zdá se, ani po tolika letech nezmizel pocit viny z národního socialismu a knížečka Karla Jasperse Otázka viny se zdá býti pouze nevyslyšeným přáním.

Když Jaspers tuto knihu krátce po válce vydal, tak chtěl především poukázat na to, že nejen německý národ byl vinen, ale také politika appeasmentu udělala své. Vinu je třeba diferenciovat, vždyť přeci ne každý s režimem spolupracoval.
Jeho projekt však skončil nezdarem, neboť i na začátku 21. století v naší individualizované společnosti existuje něco jako kolektivní vědomí a tedy i kolektivní vina. A ta Němce tíží, zdá se, i když je již většina spolupracovníků NSDAP po smrti a mladé generace nemají s Třetí říší vůbec žádnou zkušenost. Vzpomínky - reminiscence - však žijí v myslích lidí i nadále, neboť důsledky běžný Němec pamatuje ještě z doby nedávné. Rozdělení Německa je ještě v živé paměti. Otázky typu: Jak mohl národ filosofů a teologů udělat něco tak hrozného? Jak se teď můžeme podívat Židům do tváře? jsou tížívé i po letech.

A nedávná historie je až velice často připomínána. Němečtí politikové se, byť populisticky, zmiňují o Benešových dekretech, i když po roce 1989 došlo s naší republikou k vyrovnání. Ale "zástupci lidu" svá slova nevzali z ničeho, vždyť politika je dost často o interpretaci všeobecných nálad. Ve školách se zase až enormně často probírá období Třetí říše. Pokud je paměť lidí vždy omezena na pouze úzký výsek minulosti, znamená to, že se k němu nějakým způsobem vrací, že jím jakýmsi způsobem žije. Je to svým způsobem anachronismus - čas se zastavil a v myšlení lidí zůstává ona událost stále živou. Otcové učitelé tímto synům žákům předávají následující sdělení: Toto se nesmí znovu stát, toto bylo špatné a toto musíme mít stále na paměti.

V závěrečné části článku bych se rád zaměřil na německou kinematografii poslední doby (zde bych rád podotkl, že mám německé filmy v oblibě, i když jejich kvalita někdy kolísá). Důvod je zde jednoznačný: Ona otázka viny se totiž také zde dostává na pořad dne. Nejvýpravnější a nejkvalitnější německé filmy poslední doby se opětovně zabývají válečnou tématikou. Řekl bych, že problém viny dokreslují více než příhodně. K rozboru si vezmu především tyto tři snímky, byť jejich cíl je poněkud odlišný: Der Neunte Tag (Devátý den), Sophie Scholl - Der Lezte Tage (Sophie Schollová - poslední dny) a Der Untergang (Pád Třetí říše). Začněme posledně jmenovaným. Pád Třetí říše zobrazuje události roku 1945, tedy období těsně před dobytím Berlína. Hitler je zde prezentován jako sešlý člověk, který se brání zániku "svého světa". Význam tohoto filmu vidím následovně: Film Hitlera ukazuje jako politika, který není na vrcholu své slávy, nýbrž který očekává (ač sám si to nedovede připustit) konec. Jak lépe demýtizovat národní socialismus než prohlédnutím, že Hitler byl také člověk? Jak lépe ukázat zrůdnost toho všeho než ukázat jeho necitlivost k vlastnímu národu v osudové hodině? Německým tvůrcům se povedlo ukázat následující: Hitler nebyl démon nebo zrůda, byl to obyčejný maloměšťák, který to na svět tak trochu hrál.

Devátý den a Sophie Schollová - poslední dny se v tomto trochu liší. V obou případech jde o filmy, kde se vyskytuje menší množství postav, válka je tu jakoby mimochodem a hlavní slovo přebírají dialogy. Devátý den představuje kněze, který je propuštěn z koncentračního tábora, aby přivedl ke spolupráci lucemburskou církev. Většina filmu jsou rozhovory mezi ním a úředníkem Gestapa. Sophie Scholl byla zatčena za nelegální roznos letáků a většina filmu se odehrává ve věznici, kde kromě vyšetřování vede s vyšetřujícím "kriminalistou" rozhovory o povaze současné situace. V obou případech je zde proti národnímu socialismu postavena do opozice církev či spíše křesťanství. Henry Kremer je kněž a Sophie Scholl evangelička. (Není náhodou, že po roce 1945 se na denacifikaci výrazně podílely křesťanské denominace.) V obou případech je onen střet dvou "rozdílných pohledů na svět" také prezentován. Kremerovi je předkládán nacismus jako obhájce i jako nepřítel křesťanských hodnot, vyšetřující Schollové vyčítá, kde byl Bůh v době Výmarské republiky. V obou případech je také - zřejmě výchovně ukázáno - ne všichni Němci byli nacisté a to si vy okolo prosím zapamatujte. Ve filmu Sophie Scholl začíná Gestapák v názorech kolísat (sic! - obrácení uprostřed války?), během procesu je explicitně ukázáno, jak soud nemá pravdu a publikum to vnímá. Nakonec je zde memento, tito lidé nezemřeli zbytečně (oba filmy se zakládají na autentických událostech).

Zbývá tedy otázka, jak tíživá je pro Němce vina? Na to kromě nich zřejmě nedovede odpovědět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama