Celebrity jako bohové

8. srpna 2008 v 22:45 | Libor Toman |  Společnost
"Bůh je mrtev." Právě touto krátkou frází nás na konci 19. století Fridrich Nietzsche informuje o konci klasického metafyzického náboženství. Znamená to však konec náboženství či spíše religiozity vůbec? Gulio Bevilacqua nám dává rozhodnou odpověď:
"Moderní člověk bez ustání hledá Boha, protože je posedlý absolutnem. Horečnatě ho hledá v současných ateistických hnutích, (...) hledá ho v horečnaté snaze vybudovat směšný ráj na zemi, hledá ho v dětské hře na velká písmena, která není než snahou o obnovu posvátnosti ve světě, který všechno posvětštil; hledá ho v bizarní liturgii, již obklopuje blátivou modlu, nicméně ho hledá. (...) Moderní člověk jde od jednoho falešného Boha k jinému falešnému Bohu a přitom hledá Boha skutečného. To je podstatou naší doby, která produkuje modly ze slova a z masa a kostí v atmosféře úzkosti, kdy armáda bohů bez Boha postupuje vpřed jako nezastavitelný proud lávy."
Bevilacqua tento text napsal krátce před začátkem Druhé světové války a jistě věděl, o čem mluví. Celá Evropa byla tehdy plná oněch politických náboženství, z nichž se z trojice fašismus, nacismus a komunismus jako nejdéle dožil posledně jmenovaný, který se stal jakoby moderní formou islámu. O jaké modly jde v Bevilacquově době? Verbálními modlami se stali krev (nacismus), národ (fašismus) a eschatologický socialismus (komunismus). K nim patřily modly z masa a kostí, moderní heróové (hrdinové, vzory) - Stalin, Hitler, Mussolini a další.
Po druhé světové válce však tyto "polobozi" mizí. Fašismus a nacismus byl poražen, zatímco stalinův kult byl po generalissimově smrti "odhalen" a odsouzen. Modlářství a touha po hrdinech však nezmizeli, neboť jak píše Luigi Sturzo:
"Předpokladem modlářství je, že modla je mocnost vyšší než člověk a že vychází z absolutna. (...) V modlách se člověk snaží nalézt kompenzaci vlastní nedostatečnosti. Modlářství je kolektivní spíše než individuální."
Člověk si po pádu absolutních státu musel najít nové bohy, nové předměty uctívání. A bohů si skutečně vytvořil několik a ve víře se jim svěřil. Člověk druhé poloviny dvacátého století vytvořil kult těla a mládí, jenž mají zahnat strach ze smrti, vytvořil kult všemocné vědy, která nás vždy zachrání a vznikl pantheon celebrit, které oslavujeme (celebrita od lat. celebró - oslavovat) jako kdysi athénské bohy na Olympu. A podobně jako antickým bohům, tak i v jejich případě sledujeme jejich titěrnou hašteřivost, také je bereme za vzor chování, stylu a módy. Sociolog Robert Michelis to vystihuje přesně:
"Lidové masy mají hluboký sklon ke kultu osobnosti. Ve svém primitivním idealismu potřebují pozemská božstva, k nimž se připoutají láskou tím zaslepenější, čím silněji na ně doléhá tíže života."
Starý křesťanský Bůh má najednou konkurentů více než dost, neboť každý má svého osobního bůžka, svého héroa. A naše celebrity přitom nesídlí kdesi na nebesích či v hlubinách lidské duše, nýbrž chodí po tomto světě a kdykoli si je prostřednictvím médií můžeme připomenout.
Znamená to konec onoho věčného Boha nebo je pouze třeba reinterpretovat ho? Ať již to má být jakkoli, celebrity jsou pouze globálními bůžky, tedy něco jako když Židé dočasně uctívali zlaté tele.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jste věřící?

Ano. 51.4% (37)
Ne. 48.6% (35)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama