Čas jako pán a nutný společník

10. září 2008 v 23:16 | Libor Toman |  Humanitní vědy
Nejdříve ale všechno po pořádku. Čas, tak jak ho známe, tj. určování podle hodinových ručiček, vznikl někdy ve třináctém století. Do té doby se čas nepočítal takto přesně, nýbrž pouze na jisté delší úseky, které byly určovány především církevními svátky a střídáním ročních období. Monopol na čas měla v této době církev, což také souviselo s její dominantní rolí ve společnosti. Náboženské svátky určovala právě ona a stejně tak později ovládala věřící prostřednictvím zvonů. Zde je velice dobře pochopitelný fenomén interdiktu, kdy církev záměrně přestala dočasně fungovat, což pro společnost znamenalo (nejen) časový chaos.
Od třináctého století se však vzmáhají města a vzniká nová kupecká vrstva, která ke své práci potřebuje daleko přesnější měření času. Čas se právě v tento moment musí také stát abstraktnějším, což zde znamená, že musí sjednotit rozrůzňující se společnost, jejíž dílčí složky by se bez této abstraktizace stávaly stále více desynchronní.
I toto období má samozřejmě svůj vývoj. První etapou této nové éry počítání času jsou sluneční hodiny, později má každá radnice ručičkové hodiny, které dodnes postrádají vteřinovou ručičku. Právě podle těchto věžních hodin se zpočátku každý orientuje, to již předpokládá jejich umístění ve vyšší výšce než dosahovala většina tehdejších budov.
Další zesložiťování vede k tomu, že člověk začne konstruovat osobní hodiny s přesnou vteřinovou ručičkou. Není tedy nutné sledovat věž, ta se může vzhledem k pozdější zástavbě stávat z určitých míst neviditelnou. Vzrůstá také komplexita (složitost) společnosti, která vyžaduje daleko přesnější měření času.
Zde se již dostáváme do naší současnosti, kde časová pásma - tedy další zpřesnění oproti vteřinové ručičce - pomáhají úvádět do chodu globalizovanou společnost tím způsobem, že její složitost synchronizují, tj. převádějí na stejný čas. Čas (řecky chronos) se však stále více stává abstraktnější a prázdnější hodnotou, která přestává mít pro mnoho lidí význam, když ani dokonce nemusí odpovídat běžným lidským biorytmům. Stává se tak, že lidé pociťují relativitu času (od lat. relatio - vztažnost), což konkrétně může kupříkladu znamenat, že jim jistý životní moment uteče rychle, zatímco jiný déle. Jenže pro fungování ve společnosti jsme času podřízeni, takže se stáváme jeho zajatcem, což je ostatně rovněž běžný lidský pocit. Zároveň nejsme s to reflektovat určité cyklické rytmy, neboť naše pojetí času je lineární, tj. směřující kupředu, bez možnosti návratu zpět.
Že se čas stal příliš abstraktním pochopili také významní učenci 20. století. Francouzský filosof Henry Bergson mluví o času jako o proudu, tedy ne jako o linii, čímž poukazuje na fakt, že čas se dehumanizoval. S výrazným příspěvkem přišel také historik Ferdinand Braudel, který provedl "dekonstrukci" příliš abstraktního času a pojmenoval tři různá časová pásma, která mohou různým způsobem ovlivňovat člověka. Ač se jeho trojčlenné rozdělení dá dále dekonstruovat, přesto mnohé vyjadřuje. Braudel kupříkladu poukazuje na fakt, že politické dění je časově velice rychlé, zatímco vývoj mentalit trvá o mnoho déle. Tedy řečeno systémově, různé systémy využívají jiného "časového pásma".
Přesný čas je, ať již chceme či nikoli, důležitým komponentem moderní společnosti (společně s penězi). Bez jeho existence by zřejmě složitě diferenciovaná společnost nemohla existovat, neboť by se rozvrátila v asynchronní chaos. Vzhledem k tomu, že naše společnost bude mít stále komplikovanější strukturu, lze do budoucna předpokládat, že dojde k dalšímu upřesnění času. Pokud však čas již nebude určit ještě přesněji, není vyloučeno, že bude nahrazen něčím efektivnějším.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Sledujete NHL?

Ano. 39.2% (40)
Ne. 46.1% (47)
Pouze play-off. 14.7% (15)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama