K čemu je nám minulost?

22. června 2009 v 21:25 | Libor Toman |  Humanitní vědy
V současné době, více než kdy jindy, vystává velice závažná otázka, tedy zda je nám k něčemu užitečná naše minulost.

Naše kultura je, podobně jako všechny ty igelitové obaly, na jedno použití a jediné z čeho čerpá je vlastní přítomnost. Na svátky minulosti nepohlížíme jako na vzpomínku, ale na jako příznačně pojmenované "jeden-dva dny volna". Pokud se vysloví slovo historie, tak se každému nejspíše vybaví koníček některých lidí nebo snad dokonce podivných vousatých pánů, kteří se tímto tématem dokonce profesionálně zabývají. Ostatně, nepotřebujeme vědět detaily roku 1989 či dokonce 1968, spíše pro nás znamenají jakýsi ostře vyhraněný předěl.

Po tom všem, co jsem tu uvedl, by se odpověď na úvodní otázku mohla zdát jasná. Přesto tvrdím, že tomu tak není. Nejprve se pokusím toto zajímavé téma ještě trochu zkomplikovat.

Otázka se ale nyní má trochu jinak: Znamená historie pro většinu z nás pouze školní dějepis, který je plný jmen, dat a událostí? Vždyť přeci každý z nás alespoň někdy zauvažuje nad tím, jak se právě tato lidská činnost vyvinula a co jí předcházelo a je přitom jedno, zda se jedná o vývoj automobilového průmyslu, peněz nebo punk-rocku. Možná, že právě v tomto momentě se nám odhalí bytostná lidská touha, totiž touha, která již od vzniku fenomenologie představuje návaznost. Člověk bez paměti - podobně jako to bylo v trilogii filmu Jason Bourne - je totiž vyděděncem, který si zoufale hledá své místo ve světě.

Po této myšlenkové eskapádě by se dalo říci, že jsem znegoval svůj předchozí názor o nedostatku minulosti v naší civilizaci. Není tomu úplně tak. Nakonec se pokusím o negaci negace, abych dospěl ke kompromisní syntéze.

V naší kultuře skutečně chybí minulost, ale to neznamená, že bychom ji zoufale nezačali hledat. I v tak banální věci, jakou je móda, se ostatně objevuje styl retro, tedy styl, který se vrací do minulosti. V tomto případě je ovšem celá věc komplikovanější, neboť móda se jaksi generuje ze sebe sama, a tedy jsou ji nějaké kulturní atributy ukradené (viz na toto téma dále Georg Simmel: Peníze v moderní kultuře a jiné eseje).
Ale zpět na hlavní linii. Nikdo nechce žít svůj život beze smyslu a nikdo nechce přijímat kulturu beze smyslu. Člověk, který smysl života ani kultury nenachází, je oním Bourneovským vyděděncem. Že těchto lidí přibývá je mimochodem fakt. Osobně si dovolím tvrdit, že by se tito lidé často nemuseli léčit antidepresivy, psychologií či čímkoliv jiným, ale dlouhodobým začleněním do smysluplné kultury. Řešení je to samozřejmě zdlouhavé a dnešní společnosti nevyhovující.

Nebude to dlouho trvat a může se stát, že naše kultura - tedy kultura evropská (s přihlédnutím k její komplikovanosti) - nebude mít, co nabídnout. To se ostatně již někdy projevuje právě nyní. Zatímco někteří se tvrdě přimknou k tradici (katolíci), jiní hledají inspiraci jinde (východní náboženství). V obou případech - a to je poslední myšlenka - se zde ukazuje, že kultura se vyjevuje skrze náboženství (i přes eko-náboženství) a nemusí se to přitom hrotit do onoho Kierkaardovského tvrzení, že člověk je ukotven pouze v Bohu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama