Kde se bere labilita?

13. srpna 2009 v 19:14 | Libor Toman |  Společnost
Deprese je bezpochyby jeden z nejskloňovanějších medicínsko-psychologických pojmů dneška. Není snad člověka, který by se s tímto problémem nesetkal. Již méně se ovšem mluví o tom, že nejde pouze o individuální záležitost, jako spíše o chorobu celé společnosti.

Deprese obvykle vznikají z emoční či psychické lability, která se právě vytváří v kontextu mezilidských vztahů či spíše naší kultury obecně. Na to, zdá se, až příliš často zapomínáme, i když jde o naprosto banální zjištění - naše psychika vznikla a je zcela zásadním způsobem ovlivňována konfigurací společnosti.

Tedy i celý problém depresí a psychické lability - což je mimochodem mnohem širší pojem - je problémem naší kultury. Se zjištěním, že případů těchto patologických jevů přibývá, se musíme ptát, co je s naší euroamerickou civilizací špatně.

Odpověď by neměla být nijak složitá. Především je to ztráta jakéhokoli smyslu. Produkujeme zkrátka (hmotné i nehmotné) věci, které pozbývají jakýkoli hlubší význam. Samozřejmě je rádi užíváme, ale také víme, že jsou tu pouze z důvodu našeho prožitku, a tedy pouze na chvilku. Nemají tedy dlouhodobější význam (přesah), který by nám dával jistý pocit stability. Jediné, co nám zbývá, je tedy se hnát neustále kupředu a tyto věci neustále získávat nové.

Postmoderní společnost je také tavícím kotlíkem dlouhodobých identit. V současné době je tedy dosti nemožné získat příslušnost k nějaké sociální skupině ohromných rozměrů, která by nad námi držela pomyslnou ochranou a hlavně výchovnou ruku. Naše doba je dobou nepřeberného počtu možností, ale zdá se, že my tyto možnosti odmítáme. Lze pochybovat, zda se skutečně najde jediný člověk, kterému nekonečná variabilita životního prostoru vyhovuje. Opak je totiž pravdou. Lidé se v úzkosti (úzkost je rozhodně dalším zdrojem lability - pozn. aut.) snaží přidat k nějaké pofidérní subkultuře, která je ovšem zaprvé taktéž promíjívá a zadruhé ji uznává pouze úzká výseč společnosti, což této menšinové kultuře ubírá na věrohodnosti.

A tak se jednoduše nemáme čeho chytit a máme tendence k tomu být labilní. Když už se hroutí svět, tak alespoň toužíme uzavřít svazek co možná nejjednodušší. Partnerské vztahy se nám zdají být jediným východiskem. Bohužel ani v tomto případě nám zrovna štěstí nepřeje. Absence jakýchkoli norem se vsákla i do těchto bazálních vztahů, takže jsme i v tomto případě konfrontováni s tím, že i v případě partnerství musíme volit šablony podle sebe, což je (doslova) nadlidský úkol. Bez norem, bez přesahu (žádná láska na věčnost) se i páry velice rychle rozpadají.

Konečně prekérnost naší situace podtrhuje fakt, že bez obecných rámců si přestáváme rozumět. Používáme milióny (emotivních) jazyků, které jsou navzájem neslučitelné, nedekodovatelné. Čím více se snažíme tímto způsobem tomu druhému všechno sdělit, tím více naše snaha vychází naprázdno. Nakonec naše komunikace vyznívá ve stylu Facebook - je nespojitá, volně plynoucí a do jisté míry nesmyslná. A člověk, který se nemůže "vyjádřit", podléhá panice - je na světě "sám", což ho frustruje.

Možná bych teď v závěru měl říci, že jsem na tohle všechno nalezl účinný recept. Problémem je, že s těmito skutečnostmi jsme konfrontováni všichni, bez výjimky. Všichni máme stejné pocity a je tedy pouze otázkou, jak se s tím vyrovnáme. Samozřejmě je to volba být labilní - nebýt labilní.
K řešení bych použil trochu nepěknou metaforu. Naše společnost je jako rozmáčená zeď, která má brzy spadnout. Bohužel si nemůžeme dovolit ji zbourat a postavit novou. Místo toho, musíme použít nové cihly, kterými vyspravíme vzniklé díry. Jinou volbu nemáme. Že to musíme udělat s velikým umem je věc nad slunce jasná. Receptů na úspěch je - k veliké škodě - opět velmi mnoho, avšak jeden obecný mluví za vše: Jde o to najít skutečný přesah. Jenom ten nám může zajistit skutečné ukotvení.

Tento článek
vznikl na základě rozhovorů s Kateřinou Kroulíkovou, která se problémem psychické lability na denní bázi zabývá. Za inspiraci i četné podměty tedy vděčím také jí.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 :P :P | 13. srpna 2009 v 20:27 | Reagovat

Tleskám za 2. odstavec. :)

2 Michal Michal | 25. dubna 2010 v 16:49 | Reagovat

Skvely clanek, naprosto vystihuje co si myslim

3 Zuzana Zuzana | E-mail | 12. ledna 2013 v 17:33 | Reagovat

Veľmi sa mi páči záver článku, a hlavne to, že článok nie je obyčajným konštatovaním. Dodávam hádam, že je občas ťažké začať hľadať presah inde, než kde ho dlhodobo nenachádzame a nachádzať potrebujeme - snáď je to však jediná zmysluplná cesta.

4 BenyH BenyH | E-mail | 16. ledna 2017 v 17:29 | Reagovat

I found this page on 12th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it is not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Just search for:  pandatsor's tools

5 FelixW FelixW | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 10:13 | Reagovat

Přidal jsem svůj blog do oblíbených

6 Smithe555 Smithe555 | E-mail | Web | 2. března 2017 v 15:54 | Reagovat

Merely a smiling visitor here to share the love , btw outstanding style. Audacity, a lot more audacity and always audacity. by Georges Jacques Danton. ecgdekdfdgdddbee

7 WaclawL WaclawL | E-mail | Web | 29. dubna 2017 v 11:18 | Reagovat

Velmi pěkný blog, těším se na nová pracovní místa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama